Syn pána zla - 64. kapitola

To jsi nemusela," zamumlal Thomas.

„Ty mě nebudeš poučovat," odvětila Alena už klidnějším hlasem.

Posadila se do křesla.

Thomas zaraženě stál, stejně jako Rika.

„Já si myslím, že potřeboval usměrnit už dlouho," ozvala se Petúnie, která stála u dveří.

„Petúnie, jak jsi na to přišla?" Thomasovi se zdálo příliš, co jejich matka udělala.

„Nesnášel Alecta už od prvního okamžiku. Nebyl zvyklý na to, aby byl někdo, byť jen na chvíli, před ním upřednostňován."

„To souhlasí," kývla Alena.

Na chvíli zase zavládlo ticho.

„A muselo to přestat. Vědomí, že by mohl vědomě Alecta ohrozit... děsí mě, co by mu mohl udělat, když by s ním náhodou zůstal sám... už teď má Alecto problémů víc, než dost."

„Máš pravdu, bylo to nutné," povzdechl si Thomas.



***



Alecto se pomalu probíral. Teď to s ním bylo horší než nejhorší. Připadalo mu, že je v posledním tažení.

Otevřely se dveře a vstoupila... Miranda!

‚Ona snad má nějaké čidlo,‘ pomyslel si.

„Ty ses nám probral!" zvolala nadšeně.

„Hm..." zachrčel.

„To je ale úžasné, víš?"

„Hm..." zachrčel zase.

Miranda se ušklíbla a zablesklo se jí v očích. Najednou vytáhla hůlku a namířila na něj.

‚Ne, už ne...‘ pomyslel si zoufale.

„Crucio!" Alecta zasáhl rudý paprsek.

Zoufale začal křičet.

‚Prosím, už dost,‘ tyhle myšlenky se mu míhaly myslí.

Náhle místnost ozářilo zlaté světlo, jehož centrem byl Alecto. Miranda byla odhozena na zeď, po níž sklouzla dolů na podlahu. Alecto cítil, jak ho opouštějí poslední síly. Poslední, co viděl, bylo, že z Mirandy stoupal šedý stín, který s kvílením zmizel. Poslední, co cítil, bylo, že magické ochrany místa padly.



***



Po obvyklých přípravách a odříkání obvyklých formulí Voldemort zalapal zděšením po dechu, stejně jako všichni ostatní. Voldemort šokovaně zíral, jak jeho syn leží na zemi, velice vážně zraněný.

Viděli, jak do „kobky" přišla Miranda i všechny následující události. Když ochrany padly, neváhal ani chvíli, zrušil sledovací kouzlo a vyběhl ven.

Všichni se po sobě ohromeně podívali, ale Potkins a Grandy vyrazili za ním.

Voldemort se přemístil a rychle se sklonil ke svému synovi.

„Alecto," zašeptal a jemně si ho zvedl do náručí. Neotálel a přemístil se s ním do Temného sídla.

O několik sekund později se tam objevili dva muži, kteří se nejdřív zmateně rozhlédli, následně jim ale došlo, že Voldemort nejspíš odnesl svého syna do bezpečí. Oba se proto sklonili k Mirandě a prohlédli ji kouzlem.

„No... ježiš... že jsme to nezjistili dřív!" vydechl šokovaně Artur Grandy.

Potkins se na něj díval zaraženě.

„Ona... ona totiž..." Grandy se musel posadit... celou dobu dělali obrovskou chybu... mysleli si, že... že... že se tak chovala schválně, ale opak byl pravdou. Miranda byla celou dobu posedlá démonem, který teď opustil její tělo. Křivdili jí. Místo toho, aby se jí snažili pomoci, se neobtěžovali zjistit, co se dělo.



***



Voldemort uložil Alecta a pomocí patrona zavolal Severuse. Ten okamžitě přiběhl i s Alenou.

„Alecto..." zašeptala a u postele se jí podlomily nohy.

„Aleno," zamumlal Voldemort, zvedl Alenu a donutil ji sednout si do křesla.

„Co je s ním?"

Severus prováděl různá diagnostická kouzla a sledoval Alecta.

„Je velice vážně zraněný. Má zanícenou ruku, opravdu hodně a několik vnitřních zranění. Jestli se z toho dostane, bude to jen štěstí. Je velice vysílený."

Severus nalil Alectovi do úst různé lektvary, které mu napravily vnitřní zranění, léčily rameno a ulevily mu od bolesti. Samozřejmě přidal i posilňující lektvar a lektvar pro klidný spánek.



***



Voldemort sledoval svého syna. Alecto na tom byl špatně. Kdyby ho nenašli včas a Severus mu neposkytl dostatečnou pomoc, nejspíš by přišel o ruku.

Muž si povzdechl. Jeho syn ležel v tmavě zeleném povlečení. Měl bílou pokožku, takže jeho pleť s temně zelenou jen kontrastovala.

Do pokoje vešel Severus, aby opět chlapce prohlédl a dal mu další léčivé lektvary.

„Jak dlouho bude ještě v takovém stavu?" Severus se na Pána zla podíval.

„Nemohu to určit přesně, Pane. Pokud bude dobře, tak bude do konce roku ve škole. Ale něco se může pokazit a zkomplikovat."

„Co?"

Severus se na něj podíval.

„Nevím, pane. Cokoliv se může pokazit," pokrčil rameny.

Voldemort zavrtěl hlavou.

„Budeš nad ním bdít ve dne, v noci, aby se NĚCO nepokazilo, jasné?"

Severus jen přikývl.

„Pane, běžte si odpočinout, už u něj sedíte dlouho. Já se tady udu střídat s Petnií. Víte, že je též schopná v lektvarech."

Voldemort jen zavrtěl hlavou.

„Zůstanu tady."

„Pane, nemá to cenu. Alectovi teď stejně nepomůžete," Severus věděl, že se pohybuje na tenkém ledě. Když se Pán zla rozzuří, udělá s ním krátký proces.

„Jak se opovažuješ mě poučovat?" zasyčel Voldemort.

„On má pravdu, drahý."

Ve dveřích stál Severův nový anděl strážný, Alena.

„Aleno, já tady chci zůstat!"

„Ale Alectovi teď nepomůžeš. Od toho je tady teď Severus. A o bude mít více klidu, když tady nebudeš."

Voldemort zavřel oči. Vše v něm vřelo. Jak tohle můžou vůbec říct?

Uraženě vstal a odešel.

„Nevím, jestli to byl dobrý nápad."

„To bude v pořádku, Severusi. Můj manžel bude chvíli uražený, ale zítra tu zase bude."

Severus jen pokýval hlavou. Změřil Alectovi teplotu. Pořád měl vysokou horečku.

„Jak na tom je?"

„Pořád má vysokou horečku. Doufám, že už se mu bude dařit lépe."

„Může mít tahle událost nějaké následky? Na Alectovi?"

„Nevím. Následky jsou pravděpodobné, ale možná žádné nebudou. Na jednu stranu bylo štěstí, že ho Váš manžel našel. Mohl přijít o ruku. Na druhou stranu mu ublížil tím přemístěním."



***



Uplynulo několik hodin. Alectův stav se trochu zlepšil. Už neměl tak vysokou teplotu a teď klidně spal. Severus seděl vedle postele. Petúnie seděla vedle chlapce a smutně ho sledovala.

Alecto se najednou pohnul.

„Severusi? Probouzí se... Alecto? Slyšíš mě?"



***



S Alectem se všechno točilo. Vířily kolem něj barvy. Cítil se, jako by byl opilý. I-když nikdy opilý nebyl, takhle se asi musel každý opilec cítil.

Několikrát ho napadlo, jestli se ještě nachází ve světě živých. Nevěděl, jak dlouho se takhle mohl točit. Po hodně dlouhé době se vše ustálilo a Alecto stál na nějakém prostranství.

Všude bylo bílo, a co ho překvapilo, i on byl v bílém.

Měl na sobě bílé kalhoty, hábit, košili, prostě vše bílé.

Rozhlížel se, viděl vše a přitom nic. Bělost prostředí ho přímo oslepovala.

Najednou se v dálce začaly objevovat obrysy dvou postav, taktéž oblečených v bílém.

Ale jedna měla černé vlasy a druhá zářivě rudé.



***

Voldemort se rozzuřeně procházel po ložnici. Jak mohli? Jak ho mohli vyhodit z ložnice jeho nejmladšího syna?

Jeho dítě bylo chvíli na pokraji smrti a on mohl jen přihlížet. Bohužel, pro něj, Miranda zmizela. Nemohl ji najít. Byla to smůla. Prostě pech.

Tolik toužil po pomstě, ale neměl se komu pomstít. Aspoň mohl zničit její sídlo. To mu na chvíli poskytlo útěchu.

Muž převrhl drahocennou starou vázu, která stála v rohu místnosti. Co když se Alecto neprobere? Nebo nebude v pořádku? Musel čekat a nemohl nic udělat. Tahle bezmocnost ho přímo ubíjela. Vždy mohl něco podniknout. Zaútočit. Stáhnout se. Plánovat. Taktizovat... podvádět, riskovat, ale teď nic! Musel vyčkávat, čekat a třást se hrůzou vždy, když jen ho napadlo, že by to jeho syn nemusel přežít.

Co osud připraví dále? Co čeká jeho syna? Nikdo mu nesmí již ublížit. Ne, on nikdy neublížil dítěti nepřítele. Aspoň ne osobně.

To, že chtěl vlastního syna zabít, se nepočítalo.

Byla to chyba. Obrovská chyba. A on to věděl.

Možná by měl synovi říct, že toho lituje. Ale ne, Alecto to přece ví, určitě se mu už zmínil...

Měl by si také všímat víc svých ostatních dětí. Třeba Alexe, Riky, Kristin... a v neposlední řadě také Thomase. Už dlouho ho plně zaměstnává jeho nejmladší syn.

Neměl ani čas na to, aby pokračoval v plenění a podrobování světa! A, i když ho to stálo hodně, musel si přiznat, že mu to ani tak nevadilo.

Vlastně mu přišlo velice zábavné, když mohl hlídat svého nejmladšího syna, pokud nebyl unesen nebo v ohrožení života.

Jeho dítě. Dítě, které mu bylo intrikou jeho dvou nejstarších dcer uzmuto. Dítě, které teď opět leželo v posteli a nejevilo známky toho, že by se ještě někdy probralo.

Ta jeho smrtelně bledá pokožka ho děsila.

Ale co, trochu se opálí, jinoch, a bude zase OK. Pak se bude konečně věnovat svému postu Pána zla. Trochu pomučí nějaké smrtijedy, rozdá rozkazy a bude plenit, ničit a rozsévat strach tak, jako kdysi.

Byl si vědom, že zlehčuje situaci, ale musel nějak uklidnit svou mysl. A proč vlastně nezavolat smrtijedy hned teď?



***

Alecto jen obtížně rozeznával rysy osob, které se blížily.

Byla to jeho sestra-matka Lily a skoro-otec James.

„Alecto, miláčku. Jsi v pořádku?" Lilyin melodický hlas se donesl až k němu. Žena se rozběhla a objala ho.

„Lily," vydechl hoch.

James přišel blíže a pousmál se.

„Já - našel jsem jeden lektvar a... chtěl jsem vás oživit, oba... totiž..." Alectovi se po dlouhé době nedostávalo slov.

„Alecto, já to viděla. My oba. Viděli jsme všechno, víš? Ale musíme tě požádat o to, abys to nedělal. Je nám tady lépe. Věnuj se tvému kmotrovi, sourozencům... najdi si přítelkyni a vykašli se na ten lektvar," usmála se Lily.

„Ale... Jamesi, tak řekni taky něco," chlapec si povzdechl.

„Je mi líto, Alecto, ale nemůžu jinak, než s lily souhlasit. Bude to lepší, když tady zůstaneme. Byl by to šok pro všechny, zlatíčko."

Alecto se na Jamese zaraženě díval. Nechápal, proč je k němu James tak vřelý. Nejspíš se to odrazilo v jeho pohledu, protože James dodal:

„Doufám, že se nezlobíš, když... pro mě budeš pořád můj malý syn. Nikdy si na to nezvyknu, ale s tím můžeš žít, ne?"

„Snad ano," usmál se.



***



Severus se okamžitě nahnul nad chlapcem.

„Neprobouzí se, Petúnie, jen se pohnul. Tohle dělá často," Severus opět zkontroloval Alectovu teplotu a vlil mu do úst další dávku lektvaru proti horečce.

„Hýbe se takhle často?"

„Ano, takže můžeme jen doufat, že je to znamení toho, že se co nejdříve probere."

„Můžeme doufat? Co když se neprobere?"

„Petúnie, já jsem mistr lektvarů, ne zdravotnictví! Přiznávám, jsem lékouzelník, ale to nic nemění na faktu, že si Pán zla měl pořídit k hlídání svého syna někoho, kdo má několikaletou praxi. Já nevím, kdy se probere, jak se probere ani jak se bude cítit."

Petúnie jen zírala.

„Já to tak nemyslela," dívala se na vyčerpaného přítele.

„já vím, Petúnie a je mi líto, že jsem na tebe tak vyjel. Jsem jen unavený, ale neměl jsem právo být tak hrubý. Je mi to líto," Severus vstal a objal Petúnii.

„Zase se probouzí," ozvala se chlapcova sestra a vymanila se z Severova sevření.

Severus se s povzdechem ohlédl a ke svému ohromení zjistil, že má pravdu.